Kočka ve starém Egyptě - Jaromir Malek

    V egyptštině faraonské doby existovalo pouze jediné slovo pro kočku, s nímž se setkáváme v hieroglyfickém písmu. Bylo to onomatopoické slovo miu nebo mii (ženský rod miit), imi (ženský rod imiit nebo miat) v démotštině, předposlední fázi egyptského jazyka, a emu či amu v koptštině, jíž se psalo přibližně od 3. st.n.l. Kočka byla prostě "mňoukající" a, jak uvidíme, takto slovu rozuměli sami staří Egypťané. Slovo označovalo celý rod Felis a někdy také jedno či dvě další podobná zvířata.

    Dlouhá a často poněkud pompézní jména se zkracovala a časté byly přezdívky; mnoho z therioformních jmen (jmen po zvířatech) pravděpodobně patří do této kategorie. "Kočka" mohlo být mužské (Pa-miu, "Kocour", bylo jménem jednoho z faraonů), ale i ženské jméno (Miut nebo Miit, později s určitým členem Ta-miit, "Kočka").

    Obliba zvířecích kultů a zápal, s nímž byly provozovány, měl také některé negativní důsledky. Navzdory často děsivým obrazům s nimi spojeným nebylo egyptské náboženství ani zdaleka kruté či militantní. Naopak, ačkoli hrálo velmi důležitou roli v životě každého jednotlivce, existovalo bok po boku obrovské množství často protichůdných představ. Jednou ze zásadních charakteristik starého Egypta byla pozoruhodná míra ideologické tolerance a zdravého rozumu. Počítalo se samozřejmě s přizpůsobením a ortodoxií, avšak náboženskou persekuci Egypťané neznali. Po většinu egyptských dějin nedocházelo k pokusům šířit vliv jednoho božstva násilím či pomocí pogromů na ty, kdo vzývali jiné bohy. Faraon mohl připisovat některé své činy, například vojenská tažení za hranice země, snaze potěšit bohy, avšak jeho hlavní důvody byly čistě praktické. Neznáme žádné výnosy, zakazující některé z bohů. Hluboké náboženské cítění bylo Egypťanům vlastní, avšak náboženský fanatismus neexistoval. (pozn. - do ptolemaiovské doby).

    Podstata daru božstvu v podobě sošky božstva samotného je zajímavá. V Egyptě Pozdní doby bylo běžným zvykem věnovat v chrámu drobný dar, jehož cílem mohlo být například připomínat pouť učiněnou při příležitosti náboženského svátku či vyjádřit bohu vděk za jeho přízeň či žádost o jeho přízeň do budoucna. Tyto dary měly mnoho podob, včetně sošky samotného božstva, jemuž byly určeny. Tato představa pravděpodobně pochází z doby, kdy kultovní sochy chrámům mohl darovat, či stávající sochy opravit, pouze král. Toto královské privilegium se postupně změnilo a rozšířilo na prostý lid. Lidé nyní směli v prostorách chrámu zanechat sošku, představující kultovní obraz, v němž se božstvo projevovalo (v tomto případě kočku). Tyto drobné předměty, obvykle jen několik centimetrů vysoké, se pravděpodobně vyráběly v místních dílnách a chrám si je po nějakou dobu nechával. Když se jich nashromáždilo tolik, že pro ně již nezbývalo místo, byly společně pohřbeny v předem připravených jamách, často spolu s dalšími předměty, například různými předměty z chrámového mobiliáře, které došly úhony či měly být prostě vyměněny, avšak byly s budovou spojeny tak dlouho, že nebylo považováno za vhodné je prostě vyhodit.

    Islám je k nim pozoruhodně tolerantní. Říká se, že prorok Muhammad odřízl rukáv svého pláště, aby nevyrušil kočku, která na něm usnula, a pruhy na srsti egyptské kočky jsou považovány za znaky, které na ní zanechal Muhammad, když kočku hladil.

Nebamon v doprovodu rodinné kočky na imaginárním loveckém výletě do bažin.

Hrobová malba z doby kolem roku 1450 př.n.l. či o něco pozdější (Britské muzeum)