Anička

    Před pár týdny jsem se na fóru o Bernských salašnických psech doslechla o Aničce a tak sem přidávám její příběh. Pokud na Mou samomluvu přeci jen někdo narazí (a čirou náhodou by se dostal až sem), snad se rozhodne nějakým způsobem jí a jejím dcerám pomoci (např. zasláním alespoň pár korun na krmivo)...

    "Do útulku zavolal muž, prý nemá dostatek finančních prostředků, stěhuje se a tři psy si nemůže vzít sebou. Zajet vyfotit psy a nabídnout je přes internet některému z útulku se zdálo být dílem okamžiku, ale… Ale po spatření vychrtlé fenky a jejích dvou dcer bylo všechno jinak. Po dohodě s majitelem byly rovnou převezeny do útulku, který byl už beztak přeplněný, ale tam, kde žily do té doby, je nešlo nechat! Sedmiletá fenka bernského salašnického psa Anička vážila ve svých sedmi letech pouhých 18 kg a její zdravotní stav byl kritický. Její dcery, kříženky s německým ovčákem, na tom byly o něco „lépe“: Vašinka vážila 22 kg a nejlépe na tom byla Cecilka s 26 kily. Všechny žily pouze v bytě, kde vykonávaly i svou potřebu, krmeny byly prý granulemi a namočeným chlebem. Byly neuvěřitelně zablešené, začervené a v jejich stolici byly kousky látek a dek.. Psí holky jsou i dnes v útulku pohromadě ve společném kotci, Anička je na své dcery hodně fixována, a tak budou odděleny, až trochu přibere. Kvalitní granule jim všem chutnají a začínají přibývat na váze, ale jde to pomalu. Tělo Aničky na pravidelnou stravu není zvyklé, takže se s krmením musí opatrně. Má obrovské prošlapy na předních nohou způsobené trvalou podvýživou. I psychicky je na tom hůře než její dcery. Je plachá, není zvyklá na pohyb cizích lidí kolem sebe, za svůj sedmiletý život poznala jen svého majitele a venku asi nikdy nebyla. Přesto člověku věří a po chvíli váhání si pro piškotek přece jen přijde. Je to obrovský mazel, vděčný za každé pohlazení a pozornost, naprosto nekonfliktní. Vždyť ani své dcery nikdy od misky z tolik vytouženým žrádlem neodehnala a čekala na zbytky, kterých bylo tak zoufale málo. Anička by byla skvělým společníkem lidí, kteří jí budou mít „jen“ rádi a nebudou od ní očekávat doprovod na dlouhých vycházkách či hektický život v rušném městě. Těm, kteří ocení její veliké láskyplné srdce v zuboženém těle. Podíváte-li se do jejich očí, spatříte jen obavy, strach a také smíření. A snad ještě smutek, nikdy nekončící a neuchopitelný. Nikde ani stín po obžalobě člověka, po nějaké nenávisti. Žádný pes vlastně nikdy nepřemýšlí nad tím, proč jsou někteří psi svými majiteli milováni, mohou chodit ven a dovádět s ostatními, proč dostávají plné misky voňavého žrádla, nikoli jen kopance, křik a suchý chleba. Nepřemýšlí o nespravedlnosti světa, nepostaví se svému pánu , prostě přijmou svůj úděl a snaží se každou chvíli prožít či přežít. Ale vrátit do očí Aničky štěstí a důvěru je přece tak jednoduché a ve svém důsledku i důležité! Je důležité ocenit lásku a sílu snášet svůj osud a zůstat dál věrný té dávné psí přísaze: „A budeš stát po boku svého člověka a nikdy, NIKDY ho neopustíš!“ Tragédie některých psů je neschopnost bránit se proti tyranii člověka. Tento článek vyšel 23.1.09 v časopise Pes přítel člověka.


Z fotečky, které jsem přidala na naše stránky můžete sami usoudit jak se Anička má. Dne 21.1.09 se Anička začala hárat i s Cecilkou. Na pohyb cizích lidí si pomalinku zvyká,protože ví že vždy když někdo přijde,dostane nějakou tu mňamku. Nadále pobývají holky ve společném kotečku,kde mají svůj vyběh.Jinak zatím žádné další zdravotní problémy nenastali,a mi věříme že již ani nenastanou,její váha je 28kg."

Článek převzat od tuď: www.caniscentrum.com/novinka.php?id=329

Pro srovnání: obrázek Aničky a jiného dospělého Bernského salašnického psa (takhle by měla vypadat ve svém věku)