Mary a Max

„Přestala se zajímat o svět, a svět se přestal zajímat o ni“. To je věta, která mi utkvěla v hlavě z filmu Mary a Max a myslím, že vystihuje „poslání“ úsměvně depresivního příběhu. Život hlavních hrdinů mi dal nahlédnout do alternativního světa, dal mi nahlédnout do života, který jsem sama jednou mohla vést nebýt obrovského štěstí, náhody a vůle bohů. Mohla jsem vést život, stejně jako hrdinové příběhu, plný samoty, pocitu neúspěchu, marnosti, strachu, zbytečnosti. Naštěstí takový život nežiju, ale film oživil dávno zasuté vzpomínky…

            Mary, osmiletá hrdinka, dívka nepříliš hezká, nepříliš důvtipná, nepříliš obyčejná a zároveň nepříliš originální, se díky své zvědavosti seznámila s čtyřiačtyřicetiletým mužem z druhého konce světa. Měla totiž otázku a ve svém okolí nikoho, koho by se na ni mohla zeptat. Důkaz toho, že přestože žijeme ve světě plném lidí, kde najít skutečnou samotu začíná být těžší a těžší neznamená, že člověk nemůže být osamělý. Být sám v davu není nic neobvyklého. Díky tomuto seznámení si našla jediného přítele, kterého kdy měla. Svým způsobem se jeho přátelství stávalo jejím smyslem života. Uvědomila si, že rodinu a lásku si člověk nevybírá (do rodiny se narodí a láska prostě přijde), ale přátele si vybrat může.

            Na druhé straně Max, duševně nemocný člověk, přestože žil v snad nejlidnatějším městě na světě, byl ještě osamělejší než Mary. U něj to ovšem bylo jiné, protože on si takový stav vybral sám na základě zkušeností ze svého mládí. Svět ho zklamal, nechápal ho a nedokázal se mu přizpůsobit. Uzavřel se proto do své skořápky, vytvořil si vlastní svět plný stereotypů, které mu dodávaly odvahy, které mu dávaly svůj malý smysl k životu. Když ho oslovila malá holčička z Austrálie, svět, který si po tolik let budoval se začal otřásat v základech. A co může být pro člověka horšího, než to, když se hroutí vše co znal, vše co měl rád a vše na co byl zvyklý? Zdravý člověk by se snad dokázal přizpůsobit, ale Max zdravý nebyl. Přestože mu dopisy od Mary způsobovaly neuvěřitelné panické záchvaty, nedokázal se od nich odtrhnout. Dávaly mu nahlédnout do světa sice naprosto odlišného od toho jeho, ale do světa krásného… děsivého, ale krásného.

            Film vypovídá především o lidech. Ukazuje nám, jak těžké je najít tu správnou rovnováhu ve světě, v životě, v sobě samém. Poselství, které jsem si ze sálu odnesla:

-          Člověk musí být dostatečně sobecký, aby mu záleželo na sobě tak, aby se snažil o život co možná nejlepší, nejmilejší, nejšťastnější, bez ohledu na to, jakého blbce ze sebe musí udělat a kolik hrdosti obětovat.

-          Musím se naučit důvěřovat lidem, protože i když je nemám ráda, ke svému životu a štěstí je prostě potřebuju.

-          Musím upustit od zavedených představ, co je správné, jak má můj život vypadat, jak mám žít. Důležité je, jak to chci mít já, nehledě na názor ostatních.

-          Nikdy nikoho nenechat mi ubližovat. (- takové poselství může znít zbytečně, vždyť kdo by si dobrovolně nechal ubližovat? Ale lidé, co si prošli šikanou to pochopí…)

-          Stereotypy pomáhají dávat životu řád, ale nic se nesmí přehánět ;-)

-          Mít víru v člověka. Dostali jsme se až sem, tak snad nejsme až tak příšerné bytosti, jak si o nás myslím.

-          Nebýt sobec a neutápět se ve svém vlastním světě, i kdyby byl sebelepší, než je ten „skutečný“.

-          Život se musí žít. Nikdo neříká, že je lehký, ani že by měl být lehký. Život je prostě boj a chce to rvát se dokud síly stačí (a potom i dál).

-          Nikdy nevím, co mě čeká za dalším rohem. Stačí být jen otevřený a dívat se okolo sebe.

-          Vlastní hrdost člověka brzdí, přestože mu dodává pocit sebedůvěry.

-          Neodsuzovat dopředu lidi, protože nikdy neznám souvislosti a souvislosti jsou to důležité.

-          Nikdy se nepřestat zajímat o svět a o své okolí, protože potom by mě nemuseli vzít zpátky.

-          Nezapomenout se řídit těmihle poznatky!

    A proč mi přijde, že má tenhle film se mnou tolik společného? Stejně jako Max mám: strach z lidí a možná i z některých pocitů, sbírám odpadky po lidech (a hrozně mi vadí odhazování vajglů), mám ráda čokoládu a obecně jídlo jako takové, obklopuju se zvířaty a nedokážu číst mezi řádky a rozpoznávat náznaky. A stejně jako Mary jsem si prošla šikanou od dětí, vkládám i do obyčejných záležitostí hodně naděje a upínám se k nim a udělám vše co je v mých silách pro své přátele.