Franz Kafka - Aforismy

    "Pravá cesta vede přes lano, které není nataženo ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Je zřejmě spíš určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se překročilo."

    "Kdybys kráčel po rovině, usilovně se snažil jít kupředu, a přesto bys nepostupoval, byla by to zoufalá věc; ale protože šplháš po strmém svahu, asi tak strmém, jako se ty sám jevíš při pohledu zdola, může být ta nemohoucnost způsobena také jen sklonem terénu, a nemusíš zoufat."

    "Jako cesta na podzim: jen ji čistě vymetou, už se znovu pokryje uschlým listím."

    "Klec vyšla hledat ptáka."

    "Levharti vtrhnou do chrámu a vychlemtají obětní nádoby; to se stále opakuje; nakonec to lze předem odhadnout a stane se to součástí obřadu."

    "Tys úkol. Široko daleko žádný žák."

    "Z opravdového protivníka vejde do tebe bezmezná odvaha."

    "Je cíl, ale nikoliv cesta; to, co nazýváme cestou, je váhání."

    "Člověk nemůže žít bez trvalé důvěry v cosi nezničitelného v sobě, přičemž ono nezničitelné i ona důvěra mohou být před ním trvale skryty. Toto utajení se může projevovat i vírou v osobního Boha."

    "Nikoho nesmíme podvést, ani svět o jeho vítězství."

    "Teoreticky existuje možnost dokonalého štěstí: věřit v cosi nezničitelného v sobě a neusilovat o ně."

    "Styk s lidmi svádí k sebepozorování."

    "Člověk má svobodnou vůli, a to trojího druhu: Za prvé byl svobodný, když tento život chtěl; nyní to ovšem nemůže odvolat, neboť není již tím člověkem, který jej tenkrát chtěl, je jím, jen pokud prosazuje svou někdejší vůli tím, že žije. Za druhé je svobodný, protože si může volit způsob a cestu tohoto života. Za třetí je svobodný, protože jako ten, jímž se opět jednou stane, chce projít všemi podmínkami života, a tak dojít k sobě, a to cestou, kterou si může sice zvolit, která je však v každém případě tak labyrintická, že nevynechá ani jediné místečko tohoto života. 

    To je trojí svobodná vůle, zároveň však, protože probíhá současně, je jednolitá a v podstatě natolik jednolitá, že v ní není místa pro vůli, pro svobodnou ani pro nesvobodnou."

    "Svůdnost světa i znamení záruky, že svět je pouhým přechodem, tvoří jednotu. Právem, neboť jen tak nás může svět svádět a odpovídá to pravdě. Potíž je však v tom, že jakmile se světu podaří nás svést, zapomeneme na záruku a tak nás vlastně dobro vláká do zla, pohled ženy do postele."

    "Psát deník je výhodné i proto, že si člověk s uklidňující jasností uvědomí změny, jimž neustále podléhá, na něž ovšem vcelku věří, které tuší a přiznává, které však podvědomě popře vždycky, když má z takového přiznání načerpat naději nebo klid. V deníku najde důkazy toho, že i v situacích, které se dnes zdají nesnesitelné, žil, pozoroval a zapisoval postřehy, že tedy tahle pravice se pohybovala jako dnes, kdy jsme sice moudřejší o možnost přehlédnout tehdejší situaci, ale proto tím spíše si musíme přiznat, jak neohroženě jsme tenkrát bojovali, což se nám dařilo přes všechnu tehdejší neznalost."

    "Nezoufat si, ani nad tím, že si nezoufáš. Když se už všecko zdá u konce, přesto se ještě objeví nové síly, což znamená právě, že žiješ. Neobjeví-li se, pak zde všecko končí, ale s konečnou platností."

    "Strach před bláznovstvím. Spatřovat bláznovství v každém přímočarém citu, který dává zapomenout na vše ostatní. Co je pak ne-bláznovství? Ne-bláznovství je stát jako žebrák před prahem u vchodu, shnít a padnout..."

    "Nenávist k aktivnímu sebepozorování. Dušezpytné analýzy, jako: Včera jsem byl takový, a to proto, dnes jsem takový, a to proto. Není to pravda, vůbec ne proto, ani proto, a také ne takový ani makový. Klidně snášet sám sebe a neukvapovat se, žít tak, jak je třeba, a neobíhat se jako pes."

    "Chtěl otevřít dveře na chodbu, ale nešlo to. Podíval se nahoru, dolů, nenašel žádnou překážku. A dveře nebyly také zamčené, klíč vězel zevnitř, kdyby se někdo pokoušel zamknout zvenčí, musel by klíč vysunout. A kdo by taky zamykal? Vrazil kolenem do dveří, matné sklo zadrnčelo, ale dveře nepovolily. No tohle.

    Vrátil se do pokoje, vyšel na balkón a pohlédl dolů na ulici. Ale ještě ani myšlenkou nepostihl odpolední shon tam dole a už se zas vrátil ke dveřím a snažil se ještě jednou otevřít. Ale teď to vlastně nebyl ani pokus, dveře se hned otevřely, nemusel ani přitlačit, přímo se rozlétly v průvanu, který vál od balkónu; vešel na chodbu bez námahy jako děcko, jemuž se jen tak z žertu dovolí, aby se dotklo kliky, zatímco ve skutečnosti ji stiskne někdo větší."

    "Přijmi mě do své náruče, to jsou hlubiny, přijmi mě do hlubin, nechceš-li teď, tak později."

    "Vybouřit se v neřestech má nenahraditelnou hodnotu, totiž tu, že neřesti povstanou a zjeví se v celé síle a velikosti, i když, vzrušeni spoluúčastí, z nich zahlédneme jen malý pablesk. Nelze si osvojit námořnický život cvičením v kaluži, zato se lze přílišným trénováním v kaluži stát neschopným života na moři."

    "Ten, koho hledáme, bydlí většinou vedle. Nelze to jen tak vysvětlit, zatím to musíme brát jako nezvratnou skutečnost. Je tak hluboko zakotvená, že se jí nelze vyhnout, i kdybychom se o to snažili. To proto, že o hledaném sousedovi nic nevíme. Nevíme totiž, ani že ho hledáme, ani že bydlí vedle, ale pak zcela určitě bydlí vedle. O té obecné nezvratné skutečnosti jako takové můžeme ovšem vědět, to vědění vůbec nevadí, i když si je úmyslně a stále zpřítomňujeme."

    "V míru se nehneš z místa, ve válce vykrvácíš."

    "Nezdá se mi, že by se vyskytovali lidé, jejichž vnitřní situace by se podobala mé, ale dovedu si alespoň takové lidi představit, že by jim však kolem hlavy neustále lítal tajemný havran jako mně, to si ani představit nedovedu."

    "Kdo není s to zaživa se vypořádat s životem, potřebuje jednu ruku k tomu, aby trochu zaháněla zoufalství nad vlastním osudem - což se děje velmi nedokonale -, druhou rukou pak může zapisovat to, co vidí pod troskami, neboť vidí jinak a víc než ostatní, vždyť už zaživa je mrtvý a vlastně jediný, kdo skutečně přežil. Ovšem za předpokladu, že nepotřebuje obě ruce, ba víc, než jich má, k boji proti zoufalství."

    "Váhání před zrozením. Existuje-li stěhování duší, pak nejsem ještě ani na nejnižším stupni. Můj život se váhá narodit."

    "Říci, že jsi mě opustil, by bylo velmi nespravedlivé, ale že jsem byl opuštěn, a chvílemi strašlivě opuštěn, to je pravda."

    "Při žádné příležitosti není dost připraven, ale nemůže si to ani vyčítat, neboť kde by se v tomto životě, který tak mučivě a v každém okamžiku vyžaduje připravenost, našel čas se připravit, a i kdyby tu čas byl, bylo by vůbec možno se připravit, dokud neznáme svůj úkol, čili lze vůbec splnit přirozený, nejen uměle sestavený úkol? Proto se už taky dávno dostal pod kola, kupodivu byl na to nejmíň připraven, což však zároveň utěšuje."

    "Má pocit, že si svým životem překáží v cestě. Tou překážkou si pak zase dokazuje, že žije."

    "Jeho vlastní čelní kost mu stojí v cestě, o vlastní čelo si do krve rozbíjí čelo."

    "... Kdyby Robinson nikdy neopustil nejvyšší, nebo lépe: nejviditelnější bod ostrova, pro útěchu nebo z pokory nebo ze strachu nebo z neznalosti nebo z touhy, brzy by zahynul; ale protože bez ohledu na lodě a jejich slabé dalekohledy začal s chutí prozkoumávat celý ostrov, udržel se při životě a nakonec byl nalezen s důsledností, bez níž by se ovšem rozum neobešel."

    "Má dva soky: První ho svírá zezadu, odkud vzešel. Druhý mu překáží v postupu vpřed. Bojuje s oběma. Vlastně mu ten první pomáhá v boji s druhým, neboť ho tlačí dopředu a zrovna tak ten druhý mu pomáhá v boji s prvním; neboť ho přece tlačí zpátky. Ale tak je tomu jen teoreticky. Neboť nejsou tu jen ti dva sokové, nýbrž i on sám, a kdo vlastně ví, co on zamýšlí? Rozhodně sní o tom, že jednou v nestřeženém okamžiku - to by ovšem musela být noc, tak temná, jak žádná ještě nebyla - vyskočí z bojové linie a za své bojové zkušenosti bude ustanoven soudcem nad oběma soky, kteří spolu bojují."

    "Don Quijotovým neštěstím není jeho fantazie, nýbrž Sancho Panza."

    "Poznej sebe sama, neznamená: Pozoruj se. To had řekl pozoruj se. Znamená to: Staň se pánem svých činů. To slovo tedy znamená: Nepoznávej se! Znič se! tedy něco zlého - a jen když se velmi hluboko skloníme, zaslechneme i to dobré v něm, jež zní: "Aby ses učinil tím, čím jsi."

    "Kdo hledá, nenajde, ale kdo nehledá, bude nalezen."

    "Bůh řekl, že Adam musí zemřít v den, kdy okusí ze stromu poznání. Podle Boha měla po požití ovoce ze stromu poznání okamžitě následovat smrt, podle hada (aspoň bylo možno jej takto chápat) rovnost s Bohem. Oboje bylo také stejným způsobem nesprávné. Lidé nezemřeli, ale stali se smrtelnými, nevyrovnali se Bohu, ale dostalo se jim nevývratné schopnosti stát se Bohem. Oboje bylo také stejným způsobem správné. Zemřel nikoliv člověk, nýbrž rajský člověk, nestal se z nich Bůh, nýbrž božské poznání."

    "Sebevrah je vězeň, který vidí, jak se na vězeňském dvoře staví šibenice, omylem se domnívá, že je určena pro něho, uprchne v noci z cely, sejde dolů a sám se oběsí."

    "... Neprohraji, ani když nezvítězím."

Franz Kafka

Aforismy

uspořádal a přeložil Rio Preisner

vydalo nakladatelství TORST

Praha 1998

ISBN 80-7215-057-X