Bílý náčelník - Charles frazier

    Přiznávám se bez mučení, že tuhle knihu jsem si koupila hlavně proto, že byla ve slevě. Jedním dechem však dodávám, že rozhodně nelituji. Když po téhle knize sáhnete, máte dvě možnosti. Buď si ji přečíst a přijmout ji jako prostý a celkem milý příběh o Americe 19.století a změnách, kterými v té době procházela a nebo si přečíst příběh a zároveň rozvinout ty své, které se inspirovaly důležitými tématy, v knize jen lehce naznačenými.

    Hlavní přínos té knihy vidím v tom jak popisuje snahu vyrovnat se se změnami, které život a naše stále zdokonalovanější společnost přináší. O přizpůsobivosti, očekáváních, změnách, naději a beznaději. Svůj život vypráví muž. Běloh, starý, tvrdohlavý, zamilovaný, ironický vtipálek, bez naivních iluzí, starý mládenec. Hodnotí jednu celou dekádu, během které se život v Americe naprosto změnil. Popisuje svůj život s indiány, kteří ho přijali mezi sebe lépe, než rozvíjející se bělošská společnost. Zvláštní je ale pozorovat vyprávění o jeho milovaných indiánech zrovna z jeho pohledu, který je - ač si to sám určitě nepřipouští - naprosto a typicky bělošský. Je si vědom, že mezi ně nikdy nebude úplně patřit, přestože nic víc by si nepřál. 

    Jeden z jeho životních bojů byl s byrokracií. Z ničehonic se volná plocha začala stávat sourkomým vlastnictvím. Rostly dokumenty, byrokratické postupy a indiáni, kteří se nestačili přizpůsobit, začali ztrácet. Prostě se neorientovali (docela podobně jako dnešní důchodci, když je posadíte před technologické novinky). A jediné, díky čemu jim neujel vlak úplně, byl právě tenhle bělošský kluk, který k nim sice patřil, ale až zatraceně dobře se orientoval v tomhle papírovém kolotoči, díky čemuž si oni mohli žít jako jedni z mála - postaru. Ironie toho pohledu, že můžou žít postaru ve své nezměnněné společnosti právě díky pomoci bělocha, příslušníka jejich kmene, který se tak brilantně vyznal v moderní době, je minimálně úsměvná.

    Jediné, kvůli čemu by byl Will Cooper ochotný opustit svou indiánskou rodinu, byla Claire. Jeho osudová láska. Samozřejmě, že za svůj život poznal mnoho žen, ale nikdy žádnou nemiloval ani zdaleka tolik, jako právě Claire - jeho první a vlastně i poslední ženu. Co záleželo na tom, že byla manželkou jiného muže? Jejich láska byla přinejmenší zvláštní. A to se mi líbí. Nemám ráda generalizování... v důležitých tématech, jakým láska bezesporu je, se musí ke každému případu přistupovat jednotlivě. Generalizací se stává svět černobílý... ale já chci žít v barevném světě.

    Will Cooper se dožil požehnaného věku. Dožil se doby, kdy už ani on nestíhal pokrok vědy a techniky. Dožil se doby, kdy všichni, co znal, byli už dávno pohřbení. Získal hodně, ztratil ještě víc. Ale byl spokojený. Za svůj dlouhý život měl hodně příležitostí dostat se blíž k pochopení života. A má víc než jeden dobrý důvod být na svět pěkně naštvaný... nakonec prodal část svého pozemku, aby mohl zplatit dluh a teď každý den střílí na lokomotivu, která mu díky tomu projíždí pod okny.... průvodci ho znají. Upozorní cestující sedící po levé straně, ať se neděsí výstřelů.