Sonny Boy - Annejet van der Zijlová

    Hrůzy válek jsou zachyceny ve spoustě knihách, ale málokterá válka nechává za sebou tak silné příběhy, které nepotřebují literárních příkras, jako druhá světová válka a s ní související vyhlazování Židů. Ty příběhy jsou natolik silné, že obdivuji všechny, kteří se pustí do snahy zachytit je. Do snahy připomenout, nezapomenout, poučit se.

    Sonny boy je příběhem netradiční rodiny v Nizozemí, kterou tvoří protestantská matka Rika - která svým elánem a nechutí podřizovat se konvenci, byla své vlastní rodině vždy spíše na obtíž a její druhý manžel, Waldemar Nods - velmi mladý, černý muž, který přišel do "mateřské země" ze Surinamu. Netradiční láska mezi bílou, rozvedenou protestantkou a černým mužem, který by mohl být díky velkému věkovému rozdílu její syn, je však ryzí. Je to láska, kterou nevídáme v romantických filmech a ani o ní tak často nečteme, ale je to přesně ten druh lásky, o kterém každý z nás sní. Láska ruku v ruce s tolerancí, pochopením, přátelstvím, nadějí a radostí ze života.

    Rika proti sobě svou rodinu popudila už v mládí, když utekla se svým milým, který byl katolík. Vzali se všem na truc a založili spolu rodinu. Prožívali spolu krásnou lásku. Plnou vášně. Po několika letech však mezi manželi začaly do popředí vyvstávat jejich rozdíly. Tolik se lišili. Neměli nic společného. Každý se na svět díval jinýma očima. A tak se pomalu stávala z velké lásky velká nenávist.

    Rika byla nucena opustit spolu se svým manželem i své děti a to byla okolnost, která, pokud by nebyla natolik silnou osobností, by ji srazila na kolena. Rika však nikdy nepochybovala o tom, že se se svými dětmi znovu shledá a tak jim každý den, každý týden, měsíc a rok psala dopisy a posílala dárečky, přestože sama neměla ani na jídlo. Samotná rozvedená žena to v Nizozemí v předválečných letech neměla jednoduché. Na živobytí si vydělávala pronajímáním pokoje, do kterého se jednou nastěhoval mladý černoch ze Surinamu...

    Waldemar si Holandsko představoval úplně jinak. Od prvního dne jím byl zklamaný. Chyběly mu jasné a syté barvy jeho domoviny, volný vzduch, divoká příroda a uvolněné společenské prostředí. Ve své nové domovině nacházel jen šeď, nezájem, strach a lhostejnost. Proto ho to tolik táhlo k jeho bytné, která sice nebyla zrovna nejmladší a nejhubenější, ale byla veselá, dokázala si z života brát to hezké a zbytečně se netrápila nad věcmi, které nemohla změnit. S ní si tu Waldemar dokázal představit svůj život, svoji budoucnost...

    Válka vtrhla do života všem. Nikdo nemohl zůstat stranou. Pro Riku a Waldemara, kteří vlastnili penzion, bylo přirozené, že začali pomáhat Židům a ostatním "nepohodlným" osobám. Bylo to pro ně natolik přirozené, že se to nesnažili až tak skrývat. Byly to přesně ty hrdinské typy, které si nepřipouští, že by sami mohli doplatit na to, že pomáhají druhým. Dodávali odvahu všem, se kterými se setkali. Pohled na ně a jejich malého synka Waldyho byl v této době jako pohled na malou oázu v nehostinné poušti.

    Když přišla řada na utrpení na ně, byli překvapení. Už při prvním výslechu je rozdělili. Malého Waldyho propustili, ale Rika a Waldemar už v kleštích zůstali. Nacistickým pohlavárům se je nepodařilo zlomit ani při mučivých výsleších, ani při tvrdé práci v koncentračních táborech. Oba si udrželi myšlenku na toho druhého, na svého syna a na všechny další příbuzné a přátele, kteří je obklopovali a kterým na nich záleželo. Oba dva byli silní, veselí a optimističtí jak to jen šlo, oba pokračovali v rozdávání radosti a naděje. Díky některým náhodám se jim dokonce občas vedlo lépe, než jiným, ale obrovské ničivé kolo, kterého se stali tak náhle součástí, nakonec i je semlelo. Rika i Waldemar zemřeli těsně před skončením války. Paradoxně. Nečekaně.... jak jinak.

    "A ještě víc mě překvapuje, kolik toho člověk vydrží. Dostává ránu za ranou, a stejně se pokaždé vzpamatuje a jde zase dál." - úryvek z dopisu z koncentračního tábora