Kartouza Parmská - Stendhal

    V Kartouze Parmské vypráví Stendhal příběh tolik vzdálený člověku dnešní doby, že snad nemůže být vzdálenější. Ústředním motivem knihy je "lehký" zahálčivý život italské šlechty, která z nedostatku "starostí moderního dne" řeší a rozpytvává jen své osobní pocity a možnosti, díky kterým může nastat jákasi změna (ať k lepšímu nebo k horšímu... to už je jedno, hlavně změna).

    Hlavní postavou (nebo min. jednou z hlavních postav) je mladý, krásný, odvážný, duchaplný a samozřejmě do sebe zahleděný Fabrizzio del Dongo, který se na základě zpozorovaných znamení a mladické vášně vydává za Napoleonem do války. Svůj krok nepromýšlí... prostě ho napadne, že by mohl pomoci Napoleonovi ve válce za dobrou věc, tak jde, a jeho matka a tetička jsou na něj hrdé díky jeho rozhodnutí. Pasáž z války je však krásnou ukázkou nesmyslnosti lidského počínání ze všech úhlů pohledů. Mladý Fabrizzio, tolik dychtivý, odvážný a nezkušený, se chce za každou cenu podílet na bitvě, zabíjet nepřátele, přátelit se se spolubojovníky, setkat se se svým vůdcem... Když přijde na věc, je ale zmatený. Nepoznává kdo jsou jeho spolubojovníci a kdo nepřátelé, nemá šanci dostat se k Napoleonovi, nechápe, jestli boje, ve kterých se náhodou ocitl, jsou válka nebo jen šarvátky. Jedinou jeho starostí je zjistit, jestli bojoval a jestli o sobě může prohlásit, že byl ve válce se slavným a úžasným Napoleonem. Vypadá to, že mladý muž ve válce hledá svůj život a neuvědomuje si, jak moc riskuje a jak pošetile se chová. Pošetilost je vůbec hlavní myšlenkou celé knihy, příběhu i prostředí, ve kterém se odehrává. Jak mohou být ženy, které Fabrizzia milují, uhranuty jeho odvahou (za kterou se skrývá spíše neznalost, strach a nuda) a spíš mu nedat políček, aby se probral ze svých mladických snů?

    Po několika letech, které byly opět protkány absurditou zahálčivého života všech členů této společnosti a doby, se Fabrizzio, do té doby hluboce přesvědčený o své neschopnosti milovat, zamiluje ne do své okouzlující a rozkošné tety, jak čtenář půlku knihy očekává, ale do mladé dcery dozorce, který ho uvěznil za vraždu "z lásky" (rozuměj - nudy). Tato láska mu konečně dává smysl života. Fabrizzio opět rozpytvává své pocity a neřeší nic jiného než sebe, ale pod závojem lásky to má (pro tentokrát) dovoleno. :-) Přestože jeho vyvolená jeho city opětuje, staví si sama, na základě svého intelektuálního založení a mravních zásad, které ji stanovuje jak víra, tak její vlastní předpojatost, do cesty překážky a Fabrizzia odmítá, čímž uvrhá do neštěstí nejen jeho, ale i sebe. Krom nich trpí jejich nešťastnou láskou i okolí, protože do těchto okouzlujících mladých lidí, jsou nešťastně zamilovaní i jiní. Roztáčí se tak kolotoč nejasností, pochybností, nedorozumění, nejistot, bolesti a chvilkových radostí.

    O čem tedy kniha je? O lidské blbosti :-) Je krásným příběhem, jak si člověk dokáže zkomplikovat život a za každých okolností si ho dále ztěžovat.