Milosrdenství - Toni Morrison

        Velmi složitý příběh se odehrává v nově objevené zemi… Amerika 17.století je ještě syrová, divoká, nepoddajná, tajemná, plná bolesti, krásy a překvapení. Klasickým tématem, o kterém Toni Morrison vypráví, je otroctví. V této knize je však na rozdíl od Milované, bráno téma otroctví nejen z pohledu černochů, ale obecně. Otroky jsou zde nejen černoši, ale i indiáni a dokonce i běloši. V konečné fázi je to tedy příběh o různosti a přece naprosté jednotnosti lidských povah.

            Místem, kde se děj odehrává, je farma. Jedna z mnoha, kterých v počátcích evropského osidlování Ameriky bylo jak hub po dešti. Na této farmě hospodařil muž, původem z části Holanďan a z části Angličan, který přicházel ondikuď a nikam nepatřil. Z Anglie si „objednal“ ženu, která ho však mile překvapila a založili spolu malou rodinu. Spolu s nimi na farmu postupně přišli dva běloští nádeníci, kteří si v otroctví odpracovávali svůj (pochybný) dluh, přičemž jeden z nich je gay, mladá indiánka, která jako jedna z mála přežila nemoc, kterou kvůli evropanům postihl její kmen, malá míšenka, která vyrůstala na lodi a má rozdvojenou osobnost a nakonec i nejmladší černoška, která ráda nosí střevíčky. Nesourodá skupina lidí, která drží zvláštními pouty při sobě a přestože spolu ideálně nevychází a nemohou být více rozdílní, jsou si rodinou a pomáhají si.

            Zvrat přichází ve chvíli, kdy Pán při stavbě svého nového, velmi okázalého domu, umírá na mor. Ještě než ho stačí pohřbít, objevují se příznaky i u jeho ženy a malá Florens, černá dívenka, ze které se již stala žena, je vyslaná za svou láskou, černoškým kovářem, který jediný může paní vyléčit. V této kritické chvíli vyplouvají na povrh dlouho skrývané a potlačované vrtochy osobností, jenž byly utvářeny těžkými životními osudy. Nakonec se ukáže, na jak tenkém vlásku drželo jak nesourodé společenství, tak i mladá láska. Jak málo stačí, aby se zdánlivě solidní základy zbořily a zanechaly po sobě jen pachuť hořkosti, zloby, ale i mnohem horší lhostejnosti.

            „Kdysi si mysleli, že tovří cosi jako rodinu, protože společně vykřesali ze svého osamění pocit sounáležitosti. Jenže tahle rodina, existující jen v jejich představě, byla falešná. Každý z nich v životě miloval, hledal nebo odmítal něco jiného, každý měl svou vlastní budoucnost a nikdo ji neuměl předvídat. Jen jedna věc byla jistá: pouhá odvaha nestačí. Bez pokrevní spřízněnosti neviděl na obzoru nic, co by je spojovalo. Přesto, když si vzpomněl, jak mu vikář popisoval svět před Stvořením, přece jen tušil v dáli cosi temného a nepoznatelného, v bolestech se rodící nový život.“

 Další citace z knihy:

„Jsi jenom jeden list na jeho stromě – Ne. Já jsem jeho strom.“

„Jednoho dne, tak příběh začínal, snesla orlice vejce do hnízda tak vysoko, že tam nedosáhnou ani hadi, ani drápy nepřátel. Oči černé jako půlnoc se jí lesknou, když je bedlivě hlídá. Zachvěje-li se list nebo zavane-li k ní cizí pach, ustaraně svraští čelo, trhne hlavou a neslyšně si načechrá peří. Brousí si pařáty o skálu; její zobák je ostrý jako kosa boha války. Zuřivě chrání svá rodící se mláďata. Jen proti jednomu nepříteli je bezbranná: proti zlým lidem. Jednoho dne vystoupí na nedalekou horu člověk. Stane na vrcholu a v obdivu shlíží na vše, co vidí před sebou. Tyrkysvoé jezero, nekonečné jedlové lesy, špačci kroužící mezi mraky proťatými duhou. Při pohledu na tu krásu se dá do smíchu a říká: „To je skvělé. Tohle všechno je moje.“ Slovo se vzedme a zaburácí jako hrom údolím, nad lány prvosenek a slézů. Zvěř vylézá z nor a diví se, co to znamená. Moje. Moje. Moje. Skořápky orlích vajec se otřesou a jedna dokonce pukne. Orlice otáčí hlavu a snaží se zjistit, odkud přichází to podivné, nesmyslné hřmění, ten nepochopitelný zvuk. Konečně spatří člověka a spustí se na něj, pařáty chce urvat a odnést ten smích a ten nepřirozený hluk. Ale napadený člověk zvedne hůl a vší silou ji udeří do křídla. Orlice vydá pronikavý skřek a padá, padá. Nad ryrkysovým jezerem, přes nekonečné jedlové lesy, skrze mraky proťaté duhou. Křičí a skřehotá, nesena větrem místo nemohoucím křídlem.“

„Ty sám nejspíš nevíš vůbe cnic o tom, jak vypadají tvoje záda, jak se v nich odráží celé nebe: paprsky slunce, vycházející měsíc. Tam se chci položit. To je místo pro mou dlaň, pro moje oči, pro moje ústa. Když tě vidím poprvé, zrovna rozdmýchvááš výheň kovářskými měchy. Po páteři ti stéká lesklá stružka a já si s úlekem uvědomuju, že ji chci slíznout. Uteču do chléva, chci to, co se ve mně děje, nějak zarazit. Ale nejde to. Vidím jenom tebe. Kromě tebe tu nic není. Necítím hlad v útrobách, hlasové jsou moje oči. Nikdy se dosyta nevynadívám, jak se pohybuješ. Zvedáš paži a necháváš ji udeřit do železa. Klekáš si na koleno. Ohýbáš se v pase. Přeruší práci a liješ vodu na kov, pak sobě do hrdla. Dřív než si vůbec uvědomíš, že existuju, mě zabíjíš. Otevírám ústa, zlehka našlapuje, srdce mi málem puká.

            Přichází noc a já kradu svíčku. Přinesu si v hrnku žhavý uhlík a zapálím ji. Abych tě líp viděla. Když se svíčka rozhoří, zastíním plamen dlaní. Dívám se, jak spíš. Dívám se moc dlouho. Na nic nedbám. Plamen mi spálí ruku. V duchu si říkám, že jestli se probudíš a uvidíš, jak se na tebe dívám, určitě umřu. Nakonec radši uteču a nevím, že vidíš, jak se na tebe dívám. A když na mě konečně padne tvůj zrak, nejsem mrtvá. Poprvé v životě žiju.“