Po otřesech - Haruki Murakami

Další kniha od mého oblíbence... a protože je povídková, vypíšu si sem akorát pár nástřelů, které mě zaujaly:

Hlas z rádia: "Jednotku tehdy zmasakroval Vietcong, který tam ztratil sto patnáct partyzánů. A to byl konec."

Ona: "Je hrozné, jak je to nanonymní."

On: "Co?"

Ona: "Když se řekne sto patnáct partyzánů, nic to neznamená. A přitom to byli muži, o nichž nic nevíme. Jestli byli ženatí, měli děti... Chodívali radši do kina, než do divadla? Nevíme nic. Řekne se: sto patnáct mrtvých."

"Oheň moje milá, oheň má tvar, který není ničím omezený. A právě zato v něm člověk, který se do něho dívá, může zahlédnout, co má v té chvíli na srdci. Když proto začneš mít při pohledu do ohně pocit klidu, je to proto, že se klid, co je v tobě, odráží v tom ohni. Rozumíš?"

"Jo."

"V každém ohni se to ale zahlédnout nedá. Aby se to mohlo stát, musí být i ten oheň sám svobodný. S plynovým hořákem se ti to jakživ nepodaří. Ani s plaménkem od zapalovače. A většinou to nejde ani s těma ohýnkama, co si tak lidé rozdělávají. Aby oheň mohl být svobodný, musíš mu na to nachystat příhodné místo. A to je něco, co jenom tak každý nedovede."

Žít bych s tímhle člověkem asi nesvedla, problesklo Džunko hlavou. Do svého srdce by mě nejspíš nikdy nepustil. Umřít spolu s ním bych ale asi mohla.

Naše srdce přece nejsou z kamene. Kámen, ten se dost možná dřív nebo později rozpadne na prach. A pak už asi nikdo nepozná, jak vlastně vypadal. Lidská srdce se ale nerozpadají. Nemají žádný tvar a my je, ať jsou zlá anebo dobrá, můžeme bez omezení sdílet.