Třetí přání - Robert Fulghum

    Není se třeba bát... do popisování Třetího přání se nepustím (asi nikdy). Znám svoje hranice a na to prostě nemám. :D Navíc, i kdybych se o to aspoň pokusila, vznikla by z toho samostatná kniha a ne jen nějaký "článek". Ale nejde se nepodělit o pro mně (min. v tuhle chvíli) důležité a zásadní momenty ze všech třech dílů Třetího přání.

    "Stojím o někoho ve svém životě. Ale nejde mi o milenku, společnici, kamarádku, manželku ani múzu.

A co by pro tebe takový člověk měl dělat?

Jenom vědět. Vědět, co dělám, myslím si a cítím, a to bez jakékoliv povinnosti na to jakkoliv reagovat. Nečekám žádnou radu, útěchu ani odezvu. Stačí mi, když ten druhý bude vědět.

A když někdo bude vědět, tak si nebudeš připadat sám?

Nebudu. Aspoň myslím. Je to docela sobecké, že... Jsem blázen, když si myslím, že by někdo mohl být v úplně stejném rozpoložení? A stál by o oboustranně výhodný vztah? Já vím a ten druhý taky ví. O nic víc nejde. Naprosto nezávazné.

Budeš se divit, ale někteří mí pacienti mají úplně stejné pocity. Je to běžnější, než tušíš - tahle rozporná potřeba být sám, ale mít při tom společnost - odloučit se od lidí, ale nebýt úplně zapomenut - chtít být na opuštěném ostrově, ale tak, aby se někomu dalo něco zakřičet na jiný opuštěný ostrov. Je to takové mnišské směřování, hledáme klášter. Považuji to za normální potřebu související s obdobím, které je nějak přechodové. Jestliže ten člověk není připravený na žádný z konvenčnějších vztahů, a přitom nechce skoncovat s pocitem, že pro někoho někým je, pak je pro udržení duševní pohody docela důležitý někdo, kdo sice ví, ale nevyžaduje komunikaci. Myslím, že mám pro tvé přání název. Svědectví. Ty prostě chceš svědka. Člověka, který ví. Archiváře své existence. Navíc člověka, který po tobě nebude nic chtít."

................................

" Jeho vozík má porouchané přední kolečko. Při tlačení zezadu jezdí pořád dokola. Při vlečení zepředu se chová nevyzpytatelně. Muž s tím vozíkem souzní - právě teď jeho život odpovídá stavu toho vozíku; i ten je totiž pochroumaný. Vleče vozík i život po nástupišti, jeho rozpoložení by se dalo charakterizovat jako "pobavený vztek"

.............................................................. 

 "Před asi 2400 lety napsal Platon Symposion, dílo, v němž se racionálně zabývá láskou. Líčí hostinu vystrojenou na počest Erota a Aristofana nechává vyprávět báji o tom, jak Zeus rozdělil první lidi na dva, protože se bál, že jinak budou mít příliš velkou moc. Aristofanes tvrdí, že od té doby každý člověk touží po opětovném spojení s tou svou scházející polovinou - aby zase nabyl pocitu celistvosti. A této touze po završení a celistvosti říkáme láska. 

Jenže. Statisticky velmi nepravděpodobné naopak je, že kdokoliv najde právě toho svého ideálního partnera; vkládat do toho naděje je proto jako doufat, že dnes odpoledne v samoobsluze potkáte Sněhurku se sedmi trpaslíky. A ještě méně pravděpodobné je, že by tam Sněkurka na vás čekala. Nebo že by princ byl v tu chvíli hned v sousední uličce. Nebo že by do vašich plánů bezvadně zapadli i ti trpaslíci.

Ovšem romantický klam v tom smyslu, že v osudové loterii lze vyhrát, má takovou moc, že je pobřeží lásky poseté vraky plavidel, jež námořníci s planoucíma očima navedli na skaliska, protože je přilákala siréní píseň té jediné pravé osoby. "Tady jsem", zpívají, "přijď si pro mě".

Vyprázdněné toužení lidí, jimiž jejich zkušenosti konečně napovídají, že dosud nenašli a také už nikdy nenajdou onu pravou osobu, ovšem zároveň doprovází hořkosladký pocit, že v bezpečném kotvišti Rajského ostrova nepřistáli jen jakýmsi drobným nedopatřením; protivný uzlík na niti osudu... "Kdybych jen..." - takhle začíná i končí obvyklý nářek. On či Ona možná jeli příštím autobusem anebo předchozím vlakem, opozdili se o pět minut, seděli o tři řady dál, cestou je zdržela nějaká nehoda, déšť, případně nepřišli na večírek, protože je sklátila chřipka.

Z našeho myšlení je rázem scvrklá hrozinka - právě kvůli podobnému toužení, které je věčné, a přece nikdy nenaplněné. A tak čekáme. Čekáme. Čekáme na lásku.

Už se nám to čekání zdá dlouhé, a tak se vydáváme hledat. Hledat lásku. Hledat jedinou pravou osobu.

(...)

Jestliže čekání nikam nevede a hledání také nikam nevede, co pak...? Spokojíme se s málem - vybereme si v odpadcích. Vzdáváme se a slevujeme. Ona nebo on a klidně někdo jiný. Jdeme do toho v rozpoložení, kdy si říkáme "teď nebo nikdy", a jsme rozhodnuti "lepší vrabec v hrsti než holub na střeše" přeměnit v "za daných okolností úplně optimální". S buldočí zaťatostí jsme se rozhodli, že se spokojíme s osobou, která je jen nedokonalou náhražkou muže či ženy našich snů.

Někdy to vlastně dopadne výborně. Někdy. Ale v nejlepším případě je to padesát na padesát. Tak či onak. Hoďte si korunou. Jistota žádná, ale stejně to riskneme, protože věříme v Lásku, která překoná všechno - i když se nám neustále dostává důkazů, že je tomu přesně naopak. "

 - Při ústupu jdu vpřed - Napoleon.

Nechat něco plavat není totéž jako vzdát se. Uznat prohru není jako být poražen. Čestně ustoupit není totéž jako dát se na útěk.

Přání se zpravidla vyplňují proto, že si to dotyčná osoba zasloužila. Ten, kdo si něco přeje, je třeba ve své podstatě člověk dobrý a uvážlivý, ale pod tlakem může učinit nemoudrá rozhodnutí. A málokdy s přáními naloží dobře. První pohádkové přání je vždycky něco extravagantního, dotyčný takové přání učiní v euforii dané chvíle. Druhé přání má zpravidla napravit následky přání prvního. A třetí, poslední přání všechno prohospodaří tím, že se snaží vybřednout z mizérie, do níž ho dostala první dvě přání. Nakonec se dotyčnému zjeví pravda: život, který do té doby vedl, vůbec nebyl špatný a zpravidla potom tak spokojeně žije i nadále. Tak to chodí v pohádkách.

Budu vám vykládat, co vás zajímá. Nebo jen to, co říct chci.

 Díky, Manolisi. Dám vám vědět. Jestli je mladá, svobodná, krásná a shání si nějaký pěkný průšvih, tak vás hned dám dohromady.

 Krásná bejt ani nemusí. Mně by bohatě stačila mladá, svobodná a taková, co si shání průšvih. Krásnou jí udělají víno, hudba a romantický okolnosti.

 Max-Pol se v životě opakovaně přesvědčoval, že ve vztazích není nic tak problematické, jako když se snažíme číst myšlenky druhého člověka.

 Očekávání a vzpomínky jsou příjemnější než vlastní zážitek.

Milostný románek je záležitost jednoduchá. Ale láska je obtížná. Sex může být bezpečný. Láska je nebezpečná vždycky. Není se třeba bát mužů nebo žen, pouze lidí, jež dobře znáte.

Tři zásady altruismu: 1) Laskavý skutek nikdy nepřijde nazmar, 2) Milosrdenství se nikdy nemýlí, 3) Štědrost nikdy není prázdné gesto

Život je zážitek na prahu smrti. Život je hlavní příčinou smrti. život nelze zachránit, pouze využít.

 Po první sklence vidíš věci, jak je chceš mít. Po druhé sklence vidíš věci, jaké nejsou. A nakonec vidíš věci, jaké doopravdy jsou, a to je vůbec nejpříšernější.

 Podle mě nezáleží na délce a době putování, ale spíš na tom, co se v tobě cestou odehrává. Podle Japonců není důležité pouť dokončit, ale vůbec se na ni vypravit. A na pouť se prý každý vypravuje ve své mysli - v okamžiku, kdy se rozhodne, že půjde.

 Odborníci zpravidla tvrdí, že sláva nástroje je dána mistrem houslařem a také houslisty, kteří na něj hrají. Hudba rozechvívající dřevo má údajně na toto dřevo velký vliv; a kvalita zvuku souvisí s tím, jak ruce houslisty spolupracují s jeho myšlením. Skvělé housle proto jsou jen takové, na které se hraje. Klidně je možné, že právě tento nástroje je mrtvý, protože na něj nikdo nehrál. Možná máme před očima opravdovou tragédii - mrtvé tělo, které nikdy nezazpívá. Řekl bych, že se to má jako s životem - nelze si jej schovat na později, musí se na něj hrát.

 Potěšení při čekání. Radost při vzpomínání. Prázdnotu při naplnění.

 To, co víme o druhých lidech, je vždycky jen částečné a navíc to bývají informace protichůdné. Dokonce i to, co víme o osobě, kterou každé ráno vídáme v zrcadle, se dennodenně mění v důsledku pamatování a zapomínání - naprosto nepředvídatelně se to pořád koriguje a přepisuje.

Život je vlastně spíš fikce než fakta; hlavně smyšlenky, básnická licence a dobrodružství v kraji divů.

 Láska tě vždycky zavede přes okraj srazu. Ať padáš opatrně, nebo neopatrně, dopad na zem obnáší bolest a žal. Dokonce smrt. Požitek spočívá v samotném pádu.

 Každý je normální, ale jen do okamžiku, než ho poznáte blíž.

Láska není rybník, ale řeka - není břeh, ale vlny - není jezero, ale příliv a odliv. Jenže utopit se dá v každé vodě.

Láska vytváří stejně problémů, jako jich řeší. Láska řeší stejně problémů, jako jich vytváří.

S láskou čas plyne. S časem láska uplyne.

 Retroaktivní přání? Přesně tak. Když jsi na nějakém pěkném místě a je ti tam moc pěkně, můžeš si třeba vzpomenout na dobu, kdy bylo všechno na draka, a jak moc by sis tenkrát bývala přála být na tomto pěkném místě. A teď už na něm jsi. Rozhlédni se kolem sebe. Je to tady úžasné. Kdybys to bývala věděla, nic krásnějšího by sis přece tenkrát přát ani nemohla. Retroaktivní přání se vyplnilo.

 Kytice je sice o narozeninách obvyklejší, jenže časově bývá omezená. Pomíjivá krása je snad poetická, ale květiny jsou mrtvé už při předání, takže je to gesto prchavé a chvilkové.

 Jsme jako divadelní herci v rolích, které jsme si někdy nevybrali. A´t jste kedkoliv, vždycky předveďte co nejlepší výkon.

 Pět výhod uvedených v díle čínského filosofa Süna-c, které se jmenuje umění války.

Jedna - vědět, kdy zaútočit a kdy ne.

Dvě - rozpoznat, kdy použít mnoho a kdy málo.

Tři - dohodnout se na cílích prvořadých a podřadných.

Čtyři - počítat s tím, že na nepřipravené je třeba čekat v záloze.

Pět - vést bez zasahování nadřízených.

Pět stádií žalu - popření, hněv, smlouvání, deprese a přijetí.

 Já mám, Pejsku, v hlavě lidí, že bych vyprodala stadion. Nikdo není jen jeden člověk. Každý je celý kolektiv. A každý je taky postava ve hře někoho jiného.

Vůbec nejhloupější rada je, když ti někdo řekne "prostě buď sám sebou". Tak především nikým jiným ani být nemůžeš; můžeš být jedině sám sebou a nikým jiným. Jediný problém je: a kterým sebou mám být právě teď?

 Prohlásí: každou cestou někdo šel. Já však je všechny neviděl. Dodají: Každé slovo vyřčeno. Však většinu někdo jiný děl.

Sám branou jsi i dveřníkem. Ne všechny cesty vedou přímo k cíli, ne všechny sny se vyplní. Dáš se dál. Neumdlévej...

Řeknou ti: Každý čin byl už vykonán. Řekni jim: Cesta má však ještě nekončí. Nesejde na tom, jak bude dlouhá, ale jak pěkně se zatočí.

Smůla hned za rohem může číhat. "My ji varovali", křičí, "a vida." Dáš se dál. Neumdlévej...

Varován jsi: cesty dlouhé jsou. Varován jsi: cesty těžké jsou. Plného pytle dobrých rad je lepší si nevšímat.

Nejsladší ovoce roste až ve špičce, tak jdi, ať pro ně vyšplháš. Strach z pádu tě ochromí, když se dáš. Dáš se dál. Neumdlévej...

Sám branou jsi i dveřníkem. Ne všechny cesty vedou přímo k cíli, ne všechny sny se vyplní. Dáš se dál. Neumdlévej...