Prodaná - Zana Muhsen, Andrew Crofts

    Těžko dokážu přesně vystihnout příběh popsaný v knize Prodaná. Ať se budu snažit sebevíc a ať je moje představivost sebelepší, nikdy (doufám!) nebudu schopna vyjádřit něco tak nepředstavitelného pro ženu, která vyrůstala ve střední Evropě. Jedná se o vlastní prožitý příběh autorky - Zany Muhsen, jejíž matka je Britka a otec pochází z Jemenu.

    Zana a její sestra Nádija vyrůstaly jako každé jiné holky v jejich věku v Británii. Je fakt, že jejich otec byl o něco přísnější, než otcové jejich přátel, ale ani tak je nenapadlo, co jim jednoho dne provede. K nim domů často přicházeli různí otcovi kamrádi - arabové. Jednoho dne jim nabídli, že Nádiju vezmou s sebou do Jemenu na prázdniny a Zana se nabídla, že pojede také. Otec jim sliboval krásné písečné pláže, ježdění na koni bez sedla a podobné romantické výjevy a díky tomu se obě sestry nemohly dočkat. Nejdříve měla odjet Zana. Rozloučila se se svými přáteli a zbytkem rodiny a vyrazila vstříc novému dobrodružství.

    Po příjezdu ji vyděsily podmínky, do kterých přijela. Ať už to bylo nesnesitelné horko, nebo nepořádek, smrad a špína. Její průvodce ji odvezl daleko do hor, kde ji ve svém domě představil jejího manžela. Zana nemohla uvěřit svým očím. Jak by přece mohla být vdaná? Ona k ničemu podobnému nedala žádný souhlas, navíc se jí ani nikdo na nic neptal. To přece musí být jen špatný vtip... Každým dnem ji však docházelo, že se o žádný vtip nejená. Žila na vesnici životem, který byl pro ni do této doby nepředstavitelný. Musela se nechat znásilňovat od svého "manžela", musela nosit 40 litrů vody několikrát denně desítky kilometrů daleko na hlavě, musela se starat o celou domácnost. Neuvěřitelné podmínky, ve kterých se najednou ocitla, měly za úkol ji zlomit. Zlomit jejího nezávislého, západního ducha.

    Po pár týdnech přijela i Nádija, kterou otec prodal (rozum. provdal) do vedlejší vesnice. Pro Zanu bylo pomyšlení na to, co čeká její mladší sestřičku horší, než všechno, co se jí zatím přihodilo. Udělala by cokoli pro to, aby ji mohla nějak uchránit, ale nemohla udělat vůbec nic. V tomto světě byla naprosto bezvýznamnou bytostí, která nestála vůbec za nic a jejíž názor byl absolutně bezcenný. 

    Jak léta plynula, obě sestry si začaly poměrně zvykat na nové tempo jejich života. Nádija brzy otěhotněla a docela si zvykla na svou novou rodinu, protože s ní nezacházely tak špatně jako se Zanou. Zana si však uchovala svého nezávislého ducha a neustále vymýšlela nové a nové plány na útěk. Po mnoha neúspěšných pokusech se jí podařilo kontaktovat v Británii jejich matku a naznačit ji, co se s nimi děje. Jejich matka se snažila vyburcovat britské úřady a různé organizace, které se angažovaly v podobných případech, nebylo jí to však příliš platné a proto se na vlastní pěst vydala do Jemenu své holčičky najít. Podařilo se jí to. Byla absolutně zděšená tím, co viděla a v jakém stavu své malé holčičky našla. Navzájem si ale mohly dodat alespoň sílu ke společnému boji za svobodu.

    Když už se i Zaně začalo zdát, že veškerá snaha vychází naprázdno, a že není možnost úniku, přijela do jejich vesnice britská reportérka s fotografem. Přestože jim hrozila smrt, kdyby někdo přišel na to, kdo ve skutečnosti jsou, riskovali, aby se k dívkám dostali a mohli zjistit více informací. Příběh, který potom o nich napsali v britských novinách, pomohl vzbouřit tu správnou lavinu nevole, která začala s věcmi hýbat.

    Po mnoha peripetiích se Zana a Nádija dostaly z vesnice do města, kde vrchní velitel policie šetřil jejich případ a rozhodoval o jejich případném návratu domů - do Velké Británie. Pokud by se vzdaly dětí, mohly by odejít hned, ale bez souhlasu manželů s dětmi odjet nemohly. Zana na tuhle chvíli byla od počátku připravená a i když jí to trhalo srdce, opustila svého syna Markuse a vrátila se zpět. Nádijin manžel se však tvářil, že bude souhlasit s tím, aby celá jejich rodina do Anglie odcestovala. Ovšem při různých byrokratických průtazích se na Nádiju pomalu zapomínalo a když Zana odletěla zpět do Evropy, poslali ji zpět do své vesnice, kde se opět vátila ke svému původnímu životu.

    Popravdě si nedokážu představit, jak bych se na jejich místě zachovala já. Dokázala bych najít sílu odtržená od všeho, na čem mi záleží a co ze mě dělá právě takového člověka, jakým jsem, abych se vzbouřila a bojovala? Dokázala bych po léta v sobě nacházet sílu k nenávisti a k boji nebo bych po letech rezignovala a snažila se přizpůosbit se a vytvřit si nové základy o které se můžu opřít v novém světě? Protože člověk je tvor slabý. Ničím na rozdíl od zvířat nevynikáme. Nejsme nejrychlejší, největší, neslyšíme, nevidíme ani necítíme nejlíp, dokonce bych i polemizovala o člověku jako o nejinteligetnějším tvoru. Síla člověka podle mě totiž spočívá v jeho schopnosti přizpůsobit se. Navíc v takových situacích, jako je např. výše zmíněná, je to pravděpodobně i ta jednodušší možnost. Je možné tedy odhadnout svůj charakter a osobnost, abych se přiřadila buď k Zaně, která se odmítla vzdát a naopak se vzdala svého vlastního syna pro svobodu nebo k Nádije, která dokázala přijmout svůj nelehký osud a "obětovala" se pro své děti?

    Budu ráda, když se mi podaří zjistit konec tohoto příběhu. Zana totiž nepřestala bojovat ani po návratu do Velké Británie. Bojuje za Nádiju a jejich děti. Celá tato kniha je jedním z prostředků, kterým bojuje a je to prostředek dobrý. Její knihu bych dala jako povinnou pro dívky ze všech "civilizovaných" zemí. Je totiž důležité, abychom si vážili toho co máme. Můžeme chtít víc, jistě, proč ne. Ale musíme být vděčni za to, co máme. Za možnosti, které jsou všude kolem nás - stačí je jen umět využít. 

Na obrázku: Nádija, její dcera a Zana