Zvěrolékařem mezi nebem a zemí - James Herriot

    James Herriot (vlastním jménem James Alfred Wight) byl britským spisovatelem a hlavně veterinářem, který žil v letech 1916 - 1995. Ve svých 23 letech se dostal do malého městečka v Yorkshiru, kde začal svou veterinářskou praxi. A právě o svém životě mezi hospodářskými zvířaty, domácími mazlíčky, jejich majiteli a svými kolegy jsou jeho knihy. Zatím jsem přečetla tři... To by se zvěrolékaři stát nemělo, Když se zvěrolékař ožení a Zvěrolékařem mezi nebem a zemí. Všechny tři knihy mají hodně společného. Co kapitola, to jeden příběh, který Herriot zažil a všechny jsou buď mile úsměvné, hystericky vysmáté (pozn. - to znamená, že mám u nich hlasité záchvaty smíchu nehledě na spolucestující v metru) nebo hodně dojemné. Mám ráda knihy, které mě dokážou absolutně vtáhnout do děje, u kterých nevnímám nic jiného - okolí, sebe, svoje problémy. Knihy, které mají vlastní život a ten mi nabízejí. Herriotovy knihy jsou právě takové.

    Zvěrolékařem mezi nebem a zemí je kniha trochu odlišná od předchozích. Je to tím, že v té době byl James nucen opustit svou veterinářskou praxi, nádhernou, divokou a tvrdou krajinu, své kolegy a ženu, a vydat se do Královského letectva bojovat ve světové válce. Ale i tak se ve vzpomínkách dál vrací k větrem ošlehaným kopcům, tvrdým hospodářům se srdcem na pravém místě, ke svým přátelům a hlavně ke svým zvířecím pacientům. Kniha má všechna esa, která jen může mít. Každá kapitola (tj. každý příběh) je originální (psal ho přeci sám život), plná citů, vtipu a nadhledu. James Herriot je úplně obyčejný člověk. Není na něm nic zvláštního. Přesto neznám nikoho, kdo by se mu jen zčásti podobal. Bere svůj život tak jak je, bere ho s neskutečným nadhledem, úsměvem a pokorou. Vstávání ve 3 hodiny ráno, cesta na daleké vršky Yorkshirských kopců v zimě, mrazu, ostrém větru, lopotivá práce veterináře bez moderních prostředků (i bez tak základních věcí jako jsou např. antibiotika)... to je jen část jeho denodenní práce. Těžko bych ale mohla potkat šťastnějšího a spokojenějšího člověka. Snad se k takovému přístupu taky jednou dopracuju...

    Shrnutí: knihy Jamese Herriota vřele doporučuji těm, co mají rádi zvířata a rádi se smějí. Lepší volba pro nás neexistuje. :-)

    Menší ukázka příběhu - předposlední kapitola je o kocourovi. Tristan (mladší bratr Herriotova společníka, velký vtipálek a milovník žen) zavolá Jamese k těžkému případu. Na stole mu leží na kost vyhublý kocour v příšerném stavu. Z rozpáraného tělíčka visí střeva, která jsou na několika místech přetrhaná. Každý jiný veterinář by takového kocourka okamžitě uspal, ale ne tak Tristan a James. Přestože byl kocourek nalezený a nikdo jim za práci nezaplatí, pustí se do díla a hodiny šijí a zpravují něco, co kdysi dávno bývalo zvířetem. Po namáhavé práci s nejistým výsledkem (úspěchem bylo už to, že kocour zatím nezemřel) si ho vzal James domů. Helena (jeho manželka) i beagl Sam se do kocourka okamžitě zamilovali. James Heleně vysvětlil, že Oskar (tak kocourka pojmenovali) pravděpodobně nepřežije. Jeho zranění byla příliš vážná. Oskar měl však nevídanou sílu k životu. Den ode dne sílil a vypadal lépe a lépe. Po několika týdnech se z něj stal právoplatný člen rodiny. Jaké bylo však jejich zděšení, když se kocourek ztratil. Prochodili celé městečko a okolí a volali ho, ale nikde nic. Vrátili se smutně domů a čekali. Po pár hodinách jim ho přinesla paní, že přišel do jejich ženského spolku, posadil se tam a poslouchal je. Když spolek skončil, odnesla ho paní k domů k Herriotovým. James i Helena jí byli velmi vděční a zapřísahali se, že si na něj dají lepší pozor. Pár dní nato se Oskar ztratil znovu. Tentokrát ho v noci přinesl Jack. Přišel prý za nimi do hospody na večer házení šipek. Když se to opakovalo poněkolikáté, došlo Jamesovi, že mají doma prostě vrcholně společenského kocoura. Dny plynuly a na dveře ordinace zaklepal pán s dvěma dětmi. Před pár týdny se jim prý ztratil kocour a už nedoufali, že ho najdou, když jim známý vypravoval o kocourovi místního veterináře, který je prý tak společenský, že utíká do hospod za zábavou, dostali znovu naději. Takový popis přesně odpovídal jejich Tygrovi. V Jamesovi by se krve nedořezal. Nezbylo nic jiného, než se s kocourkem rozloučit a žít dál. Po dalších pár týdnech jeli s Helenou na výlet a napadlo je, že by se mohli jet za Oskarem (tedy vlastně Tygrem) podívat. Přijeli k malému domku, zaklepali, nechali si nabídnout večeři a společensky konverzovali... ale ať se rozhlíželi jak chtěli, nikde ho neviděli. Najednou vkráčel do dveří a hned se rozběhl k Heleně na klín.

Šel jsem k Oskarovi a podrbal jsem ho pod bradou a potom jsem se znovu obrátil k paní Gibbonsové. "Paní Gibbonsová, je už po deváté hodině, kdepak byl takhle pozdě?" Zastavila se s nožem v ruce a zamyšleně hleděla do neznáma. "Počkejme", řekla, "dneska máme čtvrtek, že jo? Jo, jo, ve čtvrtek chodí na jógu".