Paměti gejši - Kiharu Nakamura

    Kiharu Nakamura byla první gejšou, která se naučila anglicky a i díky tomu prožila velmi zajímavý život. Už v dětství se rozhodla, že se stane gejšou, protože ji naplňovalo pečovat o druhé, milovala tanec, toužila po vědění... Díky svému povolání se setkávala s mnoha velmi zajímavými lidmi a všichni její přátelé nějakým způsobem obohatili její život. Postupem času se z ní stala skoro až dokonalá žena. Byla velmi milá, sympatická, usměvavá, příjemná, obětavá, měla všeobecný rozhled, ale i svou hlavu. Jediné, co jí v životě scházelo, byl "tradiční model lásky". Neměla to štěstí, aby se usadila s milovaným mužem, vychovali spolu dítě a žili si poklidný maloměstský život.

    Paměti gejši jsou rozděleny do tří částí. První část vypovídá o Kihařiném dětství a začátcích jako gejši-učednice. Druhá část popisuje její osudy během druhé světové války a třetí část se týká jejího "útěku" do Ameriky. Kiharu žila ve velmi dynamické době, kdy se střetly dva různé světy. Je zajímavé pozorovat změny, které toto střetnutí zanechalo, očima Japonky. Kiharu si nic nenalhává a dívá se na svět otevřenýma očima. Netrpí žádnými předsudky a díky tomu ukazuje jak Japonce, tak Američany ve skutečných barvách. Postupem času ovšem začne stranit Američanům, protože (přestože jako vítězové války se v Japonsku chovali ne zrovna příliš reprezentativně) jim chybí japonská úzkoprsost, předsudky a faleš, kterou na Japoncích tolik nenávidí. 

    Jejím životem prošlo několik osudových mužů. Ať už v podobě nenaplněné lásky v době jejího dospívání, nebo životě milenky bohatého velkoprůmyslníka. Když ji policie nutila, aby se stala špionkou, rozhodla se svého povolání nechat. Vybrala si proto mezi svými nápadníky manžela a doufala, že s ním prožije šťastný a klidný život. Vzala si diplomata a díky tomu prožila pár let v Indii, když se ale vrátili do Japonska, kvůli začínající válce, nadobro se změnil její život. Manžel odjel do Indonésie a ona zůstala sama v Japonsku s právě narozeným synem. Během války se tak musela starat nejen o sebe, ale zároveň i o svou matku, babičku a malé dítě. Byli nuceni utíkat před americkými nálety, hladovět, strachovat se příštího dne. Přesouvali se z místa na místo s nadějí, že válka brzy skončí a oni se všichni společně setkají a budou pokračovat ve svých životech. Když válka konečně skončila a jí se podařilo nějak dál protloukat, vrátil se po letech i její manžel... s novou, dvacetiletou manželkou a dvěma dcerkami.

    Její další láskou byl opět zadaný muž. Přestože si slíbila, že se takovému vztahu bude vyhýbat, nedokázala si pomoci. Tolik do něj byla zamilovaná, že byla ochotna podstoupit cokoli jen proto, aby mohla být s ním. Že už to takhle dál nejde ji došlo až potom, co ji začala sledovat tajná policie jen proto, aby se dozvěděla, jak moc času spolu tráví. A tak se opět rozhodla se provdat. Vzala si o patnáct let mladšího muže-fotografa, který do ní byl velmi zamilovaný. V Japonsku v 50. letech byl ale takový vztah pohoršující. Přestože se jim žilo dobře, měli domek, ve kterém vychovávali jejího syna, kde mohly žít i její matka s babičkou a kde se neustále potkávaly mladí lidé, kteří oživovali jejich případný stereotyp, věčné pomluvy sousedů je nakonec udolali.

    A tak se dostala do Ameriky. Do velkého světa, kde se nikdo neohlížel na to, že pracovala jako gejša. Kdyby nebylo ostatních Japonců-přistěhovalců, mohla by se nadobro rozloučit s předsudky, které její povolání vyvolávalo. I přesto byl ale její život v Americe šťastný. Poznala lidi z mnoha kultur, vytvořila si nová přátelství a na dálku se jí podařilo prohlubovat ta stará. Díky neokoukanosti měla úspěchy s japonskými výrobky a nemusela tak řešit existenční problémy. Dalo by se říci, že konečně prožívala idylický život... takový, jaký by si sama přála. Ne všechno ale bylo dokonalé. Když se jí konečně podařilo vyřešit jak finanční, tak byrokratické potíže s tím, aby mohl její syn přicestovat do Ameriky za ní, zjistila, že jejich dlouhé odloučení a japonské prostředí udělalo své. Její syn jí nenáviděl. Jeho životním posláním se stalo pomstít se jí. Pomstít se za to, že jeho matka bývala gejša.

    Amerika je skutečně zemí mnoha možností. Díky tomu se tu mohla jako šedesátiletá dáma zamilovat do muže kolem třicítky. V Japonsku by to bylo naprosto neslýchané, ale tady? Nikoho ani nenapadlo se jich vyptávat, nikdo je nehodnotil. Všichni to brali tak, jak to je. Je to přece jejich život. A Kiharu byla zamilovaná. Tolik zamilovaná, jako ještě nikdy. Je jasné, že to nebyla láska takového typu, jaké vídáme v romantických filmech, ale na tom nezáleží. Byla díky ní tou nejšťastnější ženou na světě. Byla - až do té doby, než Andrew neočekávaně zemřel při dopravní nehodě. Pak už nebylo nic stejné.