Sputnik, má láska - Haruki Murakami

    Jednou to přijít muselo... tentokrát si beru větší sousto, než jsem schopná sníst. Napsat své krátké zamyšlení k jakékoli Harukiho knize je bláznovství (ještě s přihlédnutím k tomu, že by tyhle řádky mohl číst někdo, kdo mě k němu přivedl a kdo ho svým způsobem zná a chápe lépe než já). Jenomže jsem tvor líný (což je všeobecně známo a doufám, že i respektováno) a pokud o té knize nenapíšu teď, tak nikdy. Pokud o ní nenapíšu, tak na ni zapomenu. A pokud tedy mám psát, tak na počítači píšu rychleji, než rukou :-)

    Shrnutí příběhu je jasné. Tři hlavní postavy - vypravěč, jeho platonická láska a platonická láska jeho lásky. To snad mluví za všechno bez podrobnějšího rozebírání. Otázkou ale je, co si má čtenář z knihy odnést. Je jasné, že ji každý vnímáme subjektivně jinak na základě svých zkušeností, přesto bychom měli být schopni najt v ní nějaké univerzální "poselství". Takže o čem kniha je? O lásce, přátelství, samotě, porozumění, ztrátě, naději a strachu z odcizení.

    K. je osou příběhu. Je vypravěčem a stálou konstantou. Hotový člověk, který si dlouhou dobu neuvědomuje to, že už je "hotový". Je navíc jedinou postavou z příběhu, kterou nemohu hodnotit, protože mi příliš připomíná skutčného člověka z mého světa a tím bych (chtě nechtě) hodnotila spíše jeho. Nicméně je jistě vhodné konstatovat, že K. je důležitou (dle mého názoru i nejdůležitější) postavou knihy. Na vysoké škole se K. zamiloval do Fialky, která však jeho lásku neopětovala a brala ho vždy jen jako kamaráda. A tím se dostávám ke zdánlivě nejdůleitější postavě - Fialce. Fialka je v kontrastu ke K. nehotovým člověkem, který se plácá jen ve svém vlastním světě. Neprošla tzv. kopernikovskou revolucí, kdy se lidé přestávají soustředt na sebe a začínají se zajímat o ostatní. Tak ji alespoň vnímám já. Hraje si na beatníka, na umělce, kterému může být vše jedno - to jak se obléká, jak žije, jak se chová.

    Kopernikánský obrat u ní přichází až když se zamiluje. Nezamiluje se ale do K., nýbrž do vdané ženy Mjú. Mjú je řekla bych klasickou postavou Murakamových románů. Záhadná žena, z které vyzařuje neuvěřitelné kouzlo, za kterou by byl každý ochoten jít až na kraj světa, která je svým způsobem silná i ztracená ve světě zároveň. Je těžké si představit někoho takového v reálném životě. Může to být skutečně jen románová postava. Přesto do tohoto typu příběhu zapadá. Mjú dodává příběhu magičnost, odtrženost od reality, tajemnost. Dovedu si představit, že mnoho jeho čtenářů touží po takové ženě a mnoho čtenářek by se takovou ženou chtělo stát (upozornění - já rozhodně ne :-D ).

    Konkrétní příběh spočívá v tom, že Fialka, beznadějně zamilovaná do Mjú, se díky ní začíná měnit a odjíždí s ní do zahraničí, kde se ale ztratí. Mjú zavolá na pomoc K., který se snaží pochopit, co se stalo, kdo je Mjú a co všechno pro něj Fialka znamená. Konec příběhu je pro mě ale jasným potvrzením toho, že jsem ho asi nepochopila tak, jak měl pan Murakami v plánu, protože místo triumfálního zakončení Fialčiné přeměny v dospělého člověka ji strhává zpět k nedokonalé a nevyvinuté larvě motýla.

    Takže o čem to vlastně celé je? Hmm, těžko říct. Možná o hledání smyslu života, o nabrání těch správných zkušeností, které člověka posunou někam dál, možná o toleranci k druhým lidem. Každopádně je o uvědomění si. Uvědomění si kdo jsem, kam směřuji a co chci. Je to základ, od kterého se můžeme odrazit. Díky kterému můžeme "začít znovu" a možná lépe.