O čem mluvím, když mluvím o běhání - Haruki Murakami

    Murakamiho nová kniha není, na české poměry výjimečně, románovou knihou. Je soupisem autorových pocitů, vzpomínek a životních zkušeností. A právě o to je pro mě cennější. Dává nahlédnout pod pokličku jeho uzavřené, krásně obyčejné i zvláštní zároveň, klidné osobnosti.

     Anotace na knihu upozorňovaly, že je určena pro a) stálé Murakamiho fanoušky, b) budoucí spisovatele a c) běžce. Na základě toho mi bylo jasné, že si tuhle knihu budu muset koupit (a nejen si ji půjčit v knihovně), protože rozhodně patřím mezi Murakamiho stálé fanoušky (díky Jardo), budoucí spisovatel ze mě sice nebude, ale proč se nedovědět něco z jeho umění… a běžec? To bohůmžel rozhodně nejsem. Sice jsem zrovna teď ve fázi, kdy běhám (resp. se o to snažím), ale i díky jeho knize mi došlo, že běžec nejsem, ač bych velmi ráda byla. Přestože jsem uzavřený a osamělý typ, jako je Haruki, jsem asi spíše týmový hráč a hlavně, na běhání nemám buňky. Nicméně kromě nahlédnutí do autorovy osobnosti a poznání, že ač k němu neuvěřitelně vzhlížím a mám toho chlapíka prostě ráda, je to (nečekaně :-D) Japonec, pomohla mi jeho kniha navíc nahlédnout i do „duše“ běžců.

     Nevím jak to dělá, ale i do knihy o obyčejném běhání vložil Murakami spoustu životních mouder (některé jsou k nalezení tady v citátech). A tak jsem jako vždy knihu odkládala proto, abych si je zaznamenala a oblažila jimi své známé (kteří o to pochopitelně vůbec nestáli). Ale co víc, pomohla mi jeho moudra přestát špatné období a sebrat odvahu a sílu vkládat jednu nohu před druhou a pokračovat v těžké cestě dál. Takže pane Murakami, děkuju :-)

     Dost ale mých osobních výlevů (tak to dopadá, když obsah knihy píšu skutečně hned po jejím dočtení) a vzhůru k samotné knize. Kniha čtenáře provádí přípravou na velký Newyorský maraton, kterého se chtěl Murakami zúčastnit a slušně ho uběhnout. Murakami vzpomíná na předchozí nejdůležitější maratony, které uběhl, na pocity, které ho při tom provázely, na těžkosti, kterým se nevyhnul, blbosti, kterých se dopustil a výsledků, z kterých nebyl zrovna nadšen. Podle něj k běhání není třeba nijak zvlášť silná vůle, běhá prostě proto, že mu to přináší radost (podobné zdůvodnění jsem slyšla i od jiného běžce), ale ať si říká co chce, bez silné vůle by to vůbec nedotáhl tam, kam to dotáhl. Může své výsledky zlehčovat jak chce, ale je to prostě machr.