Probuzení - Kate Chopin

    Na to, že tahle kniha poprvé vyšla v roce 1899, se v ní najde docela dobře i dnešní "emancipovaná žena". Možná je to tím, že v knize jsou popsány "začátky". Začátek toho, kdy ženy začaly odhazovat masky a předsudky a začaly víc myslet na sebe.

    Hlavní hrdinkou je Edna Pontelliérová. Spořádaná manželka, matka. Žena ze střední až vyšší třídy. Z pohledu zvenčí prožívající klasickou filmovou idylku. Z pohledu zevnitř spící, mrtvá. Na letní dovolené, na kterou odjeli s manželem a dětmi, poznává mladého muže, které každé ráno dělá společnost jiné dámě. Přestože jí je jeho přítomnost a pozornost zpočátku spíše protivná, začíná si na ni postupně zvykat a když náhle sama odumře, chybí jí. 

    Těžko říct, co přesně hlavní hrdinku probudilo z letargie. Co zapříčinilo, že si uvědomila, že nežije, ale přežívá. Ale stalo se. Začala si uvědomovat kým je a přestala se schovávat a naplňovat představy ostatních. Nevšímala si postpujícího zděšení okolí a věnovala se lidem, kteří tuto změnu kvitovali. Opustila manžela a šla vstříc své lásce a pocitům, aniž by si jimi byla jistá. Prostě to tak chtěla a odvážila se zariskovat. 

Z knihy:

Občas pana Pontelliera napadlo, jestli manželka nezačíná být trochu duševně vyšinutá. Jasně viděl, že se úplně změnila. Tedy spíš neviděl, že se stává sama sebou a denně odhazuje onu fiktivní identitu, kterou si oblékáme jako šaty, abychom se v ní ukazovali před světem.

Některé dny byla velice šťastná, aniž věděla proč. Byla šťastná, že žije a dýchá, celá její bytost jako by splývala se sluneční září, barvami, vůněmi, blaženým teplem dokonalého jižního dne. Tehdy se ráda toulala po cizích a neznámých místech. Objevila spousty slunných ospalých koutků jako stvořených ke snění. A jí se zamlouvalo o samotě, nikým nerušená snít.

Některé dny byla nešťastná a nevěděla proč – tehdy jako by nestálo za to se radovat nebo se litovat, být naživu nebo mrtvý; tehdy se život jevil jako groteskní pekelná vřava a lidstvo jako červi, slepě se plazící vstříc nevyhnutelnému zániku. V takový den nemohla pracovat ani spřádat představy, které by jí zrychlily tep a rozproudily krev.

Žena, milý příteli, je velice svérázné a choulostivé stvoření – citlivé a vysoce inteligentní ženy, mezi něž podle mého názoru patří i paní Pontellierová, bývají obzvláště osobité. Aby jim člověk porozuměl, musel by být geniální psycholog. A když se v jejich zvláštnostech začnou vrtat obyčejní muži jako vy nebo já, nutně to zpackají.

„Propána“, pokračovala Edna, objala si kolena a podívala se starší ženě do zbrázděné tváře, „myslíte si snad, že žena ví, proč miluje? Vybírá si? Řekne si: Podívejme, uznávaný politik a má naději stát se prezidentem, dám si tu práci a zamiluju se do něj, nebo Věnuju své srdce tomuhle hudebníkovi, všichni ho vynášejí do nebes? Nebo třeba Tomuhle finančníkovi, který ovládá světové peněžní trhy?“

„Záměrně si má slova špatně vykládáte, ma reine. Vy Roberta milujete?“

„Ano“ řekla Edna. Poprvé si to přiznala nahlas. Obličej jí zaplavilo horko a vyrazily na něm rudé skrvny.

„Proč?“ zeptala se její společnice. „Proč ho milujete, když byste správně neměla?“

Edna, stále na kolenou, se posunula až k mademoiselle Reiszové a ta vzala její rozpálenou tvář do dlaní. „Proč? Protože má hnědé vlasy a na spáncích mu vždycky trčí. Protože otevírá a zavírá oči a má trošku křivý nos. Protože má rty a hranatou bradu a nemůže narovnat malíček kvůli tomu, jak v dětství moc razantně hrával basketball. Protože…“

Pták, který se chce povznést nad rovinatou pláň tradice a předsudků, musí mít silná křídla. Je smutné, když vidíte, jak se ti slabí řítí k zemi, potlučení a vyčerpaní.

„Problém je v tom“, povzdechl si doktor, protože intuitivně pochopil, co chce říct, „že mládí tolik podléhá iluzím. Zřejmě to tak zařídila příroda, je to lákadlo, které má zajistit lidskému rodu pokračování. A příroda se neohlíží na morální důsledky, na pravidla, která si svévolně vymýšlíme a která se cítíme nuceni za každou cenu dodržovat.“

Mám taková období, kdy se mě zmocňuje beznaděj a bolest. Ale chci si jen jít svou cestou. Žádám samozřejmě hodně, vždyť přitom musím rozvrátit, životy, srdce, předsudky druhých… jenže to nevadí…